MARIE LÁBKOVÁ

Národopisná pracovnice, sběratelka lidového textilu a pamětí v terénu, obchodnice s papírenským zbožím, sestra zakladatele Národopisného muzea Plzeňska, Ladislava Lábka.

Marie se narodila do plzeňské kupecké rodiny manželům Lábkovým 3. prosince 1892 jako třetí ze čtyř dětí. Otec František byl kupcem a matka Kateřina Lábková, roz. Ulčová. Celá rodina byla pro vlastenecky orientovaná, proto měli všcihni sourozenci ve své činnosti podporu.

Soukromá sbírka Marie Lábkové se později stala cennou součástí sbírky Národopisného muzea Plzeňska.

Ač neměla vzdělání, její zapálení pro věc, systematičnost a kritické myšlení bylo na svou dobu projevem emancipované a pokrokové ženy.

Umírá v Plzni roku 1965.

Folkloristka a sběratelka lidového oděvu Marie Lábková se po celý život věnovala studiu odívání venkovských vrstev. Díky jejím terénním sběrům, pečlivé evidenci a popisu předmětů získaných v části západních Čech, dnes můžeme snadněji identifikovat a zařadit jednotlivé oděvní součásti. Nepochybným prvenstvím v její práci národopisné pracovnice, bylo zaznačení jednotlivých krojových oblastí. Vedle Plzeňska s jeho přirozenými centry, zachytila krojové oblasti přechodné a tvz. širší Plzeňsko. Dnes tedy vymezujeme Plzeňsko s původními přilehlými obcemi, prstencově Plzeň obíhají další krojové oblasti, severně a severovýchodně od Plzně Kralovicko a Plasko, východ a z části jihovýchod zaujímá Radnicko - Rokycansko, jihozápadně Liticko s převážně německojazyčným Chotěšovskem, sousedním českým jazykovými ostrůvky v okolí Stříbra tzv. Stříbrskem a ze západu je prstenec zakončen Touškovskem.

Mariina soukromá sbírka byla z velké části soustředěna na výšivky, proto byla poměrnou částí zastoupena velkými vyšívanými šátky, které v těchto krojových oblastech nosily vdané ženy. Archiv ML je proto věnován tomuto zapomenutému umění vyšívačskému.

Šátky na hlavu „pleny“

Ve studii Vyšívané plátěné šátky na hlavu jsou v západních Čechách dvojího druhu a to:

1.     přes 1,5 metru do čtverce velké jsou dřívější „ubrusy“, nošené v ruce hlavně vdanými ženami za nepohody nebo i ve smutku.

2.     50 až 80 cm do čtverce jsou dřívější „potní šátky“ neboli fazaletty, nošené hlavně dívkami svobodnými.

V 18. století, kdy se u nás přestala nositi šatka, staly se tyto šátky kusem skutečně oděvním, při čemž se výzdobou musely podříditi svému novému úkolu. Velikost dřívějších „ubrusů“ zůstala pouze na Hradišťsku a Přešticku, v ostatních krajích se šátky jak velikostí, tak výzdobou přiblížily dřívějším, vždy ozdobným fazalettům.

První vyšívané šátky na hlavu bývaly ještě jako dřívější šátečky vyšívány podél všech čtyř stran a v rozích a to barevnou vlnou, přízí, neb i hedvábím. Tak, jak se kde volba barvy udržela od 15. a 16. století, buď barevná, neb jen červená nebo černá, tak ji také ženy převzaly pro vyšívání šátků. Od této chvíle však šátky nazývány však „pleny“ podle plínek jak bude ještě podotčeno.

Ale všechny kraje v západních Čechách již barevně vyšívanou plenu jako stálou pokrývku hlavy nepřevzaly. Kde smuteční barva bílá pozbyla již svého významu, vžily se rychle pro stálou potřebu pleny celé bohatě bíle vyšívané, snad vlivem veliké obliby bílého vyšívání v 2. polovině 17. století. Chotěšovsko a Stříbrsko zůstává věrno na nově přijatých plenách černému vyšívání, Plasko barevnému s převahou červené a s přízdobou barevných skleněných korálků a zlatých plíšků. Na Touškovsku vyšívali barevnými bavlnkami, na Hradišťsku (zčásti) zlatým dracounem a plíšky. Bezdružicko má výšivky bílé s barevnými korálky. Nakonec jest Horšovotýnsko s vyšíváním barevnou vlnou a plíšky, později má bílou výšivku s barevně obtahovanými konturami. Jen na Chodsku jedině užívaly dále starých původních šátečků, buď červeně nebo modročerveně vyšívaných.

Pleny na Chodsku bíle vyšívané se od smutečních rozeznávaly tím, že místo cípků měly okolo výšivky lemovku s přišitou krajkou, která byla paličkovaná z nebílené příze. Aby krajka nepozbyla své žluté barvy, nikdy se neprávala, nýbrž před praním ji ženy odpáraly a k čisté pleně zase našily.